Reklama
 
Blog | Kedjom-Keku

Čechokanaďan DJ Czech: S Čechama můžeš mluvit, v Kanadě neokecáš nic

Michal Kubenk aka DJ Czech patří ve svém oboru ke světové špičce. Do Prahy se navrátivší Čechokanaďan, který prožil dlouhá léta ve Vancouveru, za posledních patnáct let téměř nezažil víkend, o kterém by nestál za mixpultem a nebavil lidi – ať už jich bylo sedmnáct, nebo sedmnáct tisíc. Neváhal přijet ani do Liberce, kde v klubu Casta před Vánoci hrál pro návštěvníky mejdanu African Snow. Otevřené interview o libereckém publiku, seriálu Sezamová ulice i o tom, jak udivit českou celní úřednici, vznikalo v klubové backstagi před čtvrtou hodinou ranní. Rozhovor s DJ Czechem vedl Vladimír Vacátko.


Hraješ na akci, která má za cíl podpořit stavbu školy v Kedjom-Keku v Kamerunu. Díky moc, žes to vzal. Co rozhodlo?
Hned, jak jsem dostal nabídku na tuhle akci, tak jsem si o Kedjom-Keku všechno přečet, a jsem rád, že můžu bejt součástí něčeho takovýho. To je to malinko, co pro to můžu udělat.

Já se bavil dole pod pódiem, ale z tý druhý strany, od mixpultu, to neznám. Jaký bylo hrát poprvý pro liberecký publikum?
Přijel jsem a myslel jsem si, že to bude takový… mrtvý. Víš co, hrál jsem první, druhou věc a lidi tady jen tak stáli. Zahrál jsem třetí a to bylo takový vlažný, možná se jim to líbilo. A pak jsem hrál čtvrtou, to si asi řekli: Jo, to bylo docela dobrý. Ale tancovalo tak třicet lidí. No a pak jsem zahrál první remix – já hraju docela dost remixů – a to se líbilo a pak už lidi ruce nahoru a volali: jóó! a už to bylo dobrý. Publikum je vždycky dobrý, když hraješ, co se jim líbí. To je ta věc z jiný stránky a to já taky musim respektovat.

Hraje se líp pro víc návštěvníků? Dáš pak do toho jako dýdžej víc energie?
Hele, já můžu hrát před sedmnácti tisícema lidí a tohle se mi taky stane. Zahraju svoje a odjedu domu. A potom hraju pro sedmnáct lidí. A když to porovnám: já miluju hrát pro těch sedmnáct tisíc lidí, ale já miluju víc hrát pro těch sedmnáct lidí, když se to takhle zlomí. Že jsou napřed takový tuhý a pak hraju sedmou osmou písničku a oni už vědí, co hraju, a teď to tam najednou je a oni to maj rádi. Hej, ty samý lidi, co se nebavili, oni byli takový… nasraný, ale já jsem to zahrál. Prostě jsem stál o ty lidi. A lidi tě pak maj rádi a choděj a řikaj: Michal, seš dobrej, vole, seš dobrej!

ANGLICKY MĚ NAUČILA SEZAMOVÁ ULICE

Prosadil ses ve Vancouveru. Jaký vlastně byly tvoje začátky v Kanadě?
Kámo, začátky… no hlavně s angličtinou! Je to těžká řeč a já jsem neuměl nic. Já jsem neuměl ani slovo anglicky. A víš, jak jsem se to naučil? Koukal jsem na strašně dobrej seriál. Já nevim, jestli znáš Sesam Street.

Animovanej seriál pro děti, s takovejma plyšákama…
Já na to koukal a tam třeba postavička měla balón a najednou: BALL! WHAT’S THIS? BALL! a teď oni hodili ten balón a BOUNCE IT! a já měl slovíčko pro to, že balón se odráží. Prostě největší p…vina na světě, ale když mi někdo řekne, že něco se odráží od něčeho, tak díky tomu seriálu vim, že je to BOUNCE IT! Já jsem se naučil, protože jsem musel. To sedíš ve škole a… musíš. Rodiče i ségra už uměli anglicky a já uměl: hello, how are you, a little. Takže když se mě někde ptali: umíš anglicky? Já řek: a little. Koukal jsem na pohádky a učil se.

A jméno DJ Czech sis dal, aby Kanaďani stejně snadno poznali, odkud seš?
Ne, to jméno mi dal kámoš ve škole. On mi řek: ty seš z Čech, takže ti budu řikat Čech. A já mu řikal: ne, no née, vole, to nechci. A on: to neva, seš Čech. A teď už jsem pro málokoho Michal Kubenk, jsem DJ Czech.

A teď už zase žiješ v Česku.
Já bydlim v Čechách nějakejch šest let, jezdim sem asi patnáct. Jsem emigrant, my jsme odtuď odešli, když mi bylo jedenáct let. Pak jsem přijel zpátky sem a potkal jsem holku, svou manželku, a tak jsem tady.

DESEK JSEM STĚHOVAL PLNEJ KONTEJNER

Kolik máš doma desek?
Mezi třinácti a sedmnácti tisícema, řek bych. Hele, nechci lhát, nebudu lhát, možná je to jedenáct tisíc… prostě narváno, nevim.

Slušný. Vejde se ti to bytu?
Když jsem se stěhoval z Kanady, tak jsem koupil kontejner, v krabicích jsem tam všechny desky narval, přijel jsem do Český republiky, teď otevřeli ten kontejner, nějaká ženská, co tam pracovala, a řiká: Co to je?! A já řikám: Desky! A ona: Kolik jich je?! A já jsem tak prstem počítal: třináct, patnáct, osmnáct, nevim, strašně moc! A ona: A vy je tady budete prodávat?! Tak jí řikám: Já jsem tady nebydlel a teď se stěhuju. Tak ona takový „oukej“ a šla do kanceláře a já si řikal: to bude průser! A pak se stala situace, co se může stát jenom v Český republice, nikde na světě, ona tak na mě vyrazila: Máte občanku?! A já: Nemám, já tu nebyl dvacet let. Ona: Vy nemáte? Já: Nemám. A ona: Když mi slíbíte, že si pro tu občanku půjdete a dostanete ji a přijdete mi ji ukázat… Řikám: Jasně. A ona: Doopravdy půjdete? – Jasně. A pustila mi dvacet tisíc desek do Český republiky, můj celej byt v kontejneru! A to by se v Kanadě nikdy nemohlo stát: Přísaháte? – Přísahám. – Tak dobrý, běžte.

V Kanadě platí pravidla bez diskuze, vždycky?
Hele, tady se z jedný stránky na Čechy strašně nadává, ale Češi jsou neuvěřitelný. Já miluju Čechy. Špatně zaparkuješ a dostaneš botičku. Někdy to okecáš. V Kanadě neokecáš nic. A český policajti se mě ještě zeptaj, jak to máme v Kanadě s medvědama, a rádi poslouchaj historku o tom, jak medvěd pokousal mou příbuznou.

Reklama