Čím z toho, co prošlo vašima rukama, byste se mohl čtenářům připomenout?
Osobně za svou nejvyšší pracovní metu považuji obnovu raně renesančních maleb na severní stěně Svatováclavské kaple, jež je srdcem Svatovítské katedrály. Pocházejí asi z roku 1509 a jejich autorem, ač se to neví přesně, je nejspíš Mistr Litoměřického oltáře. Už vůbec ten pocit chodit do práce do místnosti, kterou navrhl Petr Parléř, být v prostoru deset krát deset metrů nad hrobem svatého Václava, největšího světce našich dějin, je výjimečný.
S náročnou prací na ještě starších středověkých malbách jsme se pak setkali v kouřimské kryptě svaté Kateřiny, tam šlo o nové objevy.
A mediálně nejsledovanější bylo nespíš stěhování Slovanské epopeje z Moravského Krumlova. Ty obrazy, na nichž dodneška obdivuji kvalitu zpracování ikonografického poselství, jež do nich Mucha dokázal vložit, jsme už znali a věděli jsme, jak s nimi pracovat, protože jsme je v minulosti doprovázeli při zápůjčkách do Francie, Německa a Rakouska. Takový byl vlastně i Muchův původní úmysl, na kterém se shodl se svým mecenášem, movitým americkým ocelářem: malíř chtěl, aby Epopej co nejvíce cestovala, sám ji třeba dovezl právě za svým mecenášem do Chicaga. Cyklus měl totiž Slovany, jejich historii a kulturu propagovat ve světě. Praha pak byla před sto lety přirozeným hlavním městem Slovanů a tak tam celá sbírka měla i domovsky příslušet.
Malbu s pozdější specializací pro obor restaurátorství jste studoval nejen v Praze, ale také v Římě. Co jste se v Itálii naučil?
Pobyt v zahraničí mi dal strašně moc! Ještě po letech si uvědomuji, jak se to, co jsem tam viděl, snažím v praxi uplatnit také u nás, ať už jde třeba o technologie nebo o samotný materiál, který v oboru používáme. My v Česku jsme zkrátka zvyklí dělat s tradičními materiály. Ostatně absolvoval jsem v roce 1989 a to znamená, že jsme se celá vysokoškolská léta učili v prostoru, který byl uzavřený novým možnostem.
Ale v Římě, kam jsem mohl odjet v roce 1994, jsem trávil čas s Francouzi, Němci, nebo s Indy a spolu jsme si po večerech mohli vysvětlovat i to, jak vůbec kdo ten obor chápe. Do kurzu brali jen odborníky s tříletou a delší praxí a tak vzpomínám, jak jsme si všichni vážili toho, že můžeme být zase ve škole a poslouchat evropské kapacity. A mimoto jsme si uvědomovali, kdo co ze svých států umíme dobře, v čem jsme školení.
České restaurátorské pojetí je založeno na výtvarném chápání té malby: učíme, že na umělecké dílo by měl sahat zase umělec. Například Němci nebo Švýcaři jsou zase technologicky zaměření – restaurátorství je oborem na chemickotechnologické fakultě, protože chemik nejlépe ví, z jakého materiálu je sestavený takový barokní obraz a nejlépe umí doplnit tu matérii. A když potřebuje domalovat chybějící ruku apoštola, najme si na to malíře.
Restaurátor tedy není jen zamazaný chlapík, který cosi oprašuje štětečkem.
V životě čím dál tím víc vidím, jak komplexní musí být vědomostní výbava restaurátora. Je to obor, který vyžaduje znalosti optiky, fotografie, mikroskopie, samozřejmě i té chemie. Ale neobejdete se ani bez znalosti dějin umění, otázek památkové péče a příslušné legislativy.
A obrovskou roli hrají zkušenosti: když se sami ocitnete v pohraničním kostelíku, kde denně rozhodujete, kterou vrstvu výmalby odstranit, kterou nechat, nebo jak sundat staré vápenné nátěry, musíte už v té chvíli vědět, jak má malba, kterou jste našli, vypadat, co představuje, jak je asi stará, jak je poškozená, jakou historií prošla. Musíte vědět, jak ji chcete retušovat, v jakých barvách ji chcete představit návštevníkovi, který přijde a má pět minut na to, aby pochopil, co ta malba znamená.
Restaurátor zkoumá dílo celé měsíce, zná každé smítko té malby, ale běžný člověk na to ten čas samozřejmě nemá. Musíte proto vědět, jak ji chcete uchovat pro budoucnost. To potřebujete zkušenosti z jiných obdobných kostelů a dalších památek. Takových zkušeností ale nikdy nemáte dost a tak se vzděláváte celý život. Máte přece velikou zodpovědnost: rozhodujete o tom, jak dané dílo budou vnímat všichni ostatní.
Jak jste se od restaurování dostal až k podpoře horské školy v Kamerunu?
Už před nějakým časem jsem se seznámil s vaším fotografem Honzou Mastníkem a přes něj nedávno také s autorem architektonického návrhu školy Jindřichem Ráftlem. Oba nám pomáhali právě se stěhováním Slovanské epopeje a protože se celý ten proces neobešel bez určitých sporů, mohli jsme spolu zažít i poměrně dramatické chvíle, kdy jsme byli v moravskokrumlovském zámku uzamčeni. Tehdy jsme se sblížili a já se dozvěděl, že jedou stavět školu do Afriky.
Zaujalo mě to – přišlo mi, že takový projekt se neděje každým dnem. Tak jsem přijel, abych pomohl školu stavět. A oslovilo mě i to, že v Africe žije mnoho zajímavých zvířat. V posledních letech jsem se totiž naučil relaxovat tak, že chodím fotit zvěř do volné přírody. Hodiny, hodiny a dny tak trávím sám v lesích a na loukách čekáním a stalo se to pro mě odpočinkem od přeplněného života ve městě, kdy řídím čtyři pět projektů současně, musím odpovídat na každý telefonát a dvanáct či více hodin denně pracuji, nebo jsem alespoň v pohotovosti.
Zatímco v Praze se snažím chod našich projektů ovlivňovat a musím ho ovlivňovat, v té přírodě si zase musím počkat. Někdy se mi stane, že pořídím za jeden den několik dobrých fotografií a pak třeba čtyři dny nic a chtít to ovlivňovat nemá smysl. Připomínám si tak, že není všechno v mých rukou.
Čím vás během tří týdnů, které jste v Kamerunu strávil, rovníková Afrika nejvíc překvapila?
Když jsem se dostal do hor, kde roste vaše škola, byl jsem překvapen, jak mi to prostředí připomíná českou krajinu v létě: přes den teplá, příjemná atmosféra, ale ne nepříjemně přehřátá, v noci mírné chladno, okolo patnácti stupňů, jak to znám z naší orlickohorské chalupy.
A pak je tu to množství ptáků! Nerozumím sice těm nejrůznějším druhům a poddruhům, ale přijal jsem jako výzvu, že potřebujete nafotit vzácný druh Tauraco Bannermani. Martin Mikeš (předseda o.s. Kedjom-Keku, pozn. VV) mi pomohl svými ornitologickými znalostmi, měl jsem k dispozici i nahrávku ptačího zpěvu, zdálo se, že to nebude složité.
A opravdu – ptáci velmi rychle reagovali na reprodukované zvuky, jež jsem jim pouštěl na místech, kde se vyskytují, ovšem pravá potíž nastala hned záhy: ti ptáci jsou podle mě světloplaší a neradi se vůbec ukazují.
Přesto jste řadu pěkných snímků pořídil. Jak?
Byl jsem schovaný v jakémsi provizorním krytu, ptáci šli za zvukem, velice rychle přelétávali ze stromu na strom, ale přelétávali z krytého místa na další kryté místo. Jejich přítomnost tak sice byla okamžitá a neustálá, ale možnost toho ptáka vyfotit byla výjimečná. Mlžný les je velmi hustý, tauraco se nad vámi mihne a zase zmizí v bujném stromoví.
Čekal jsem dlouho, zkoušel jsem zvuky z reproduktoru různě přerušovat, pouštět je slaběji a zase silněji, přenášet je po lese blíž k sobě i dál od sebe. Ptáci se také neradi spouštěli k zemi.
Zkrátka zahlédnout krásné zvíře v přírodě je poměrně snadné a mozek má tu vlastnost, že když vidí ptáka, který se na větvi několikrát otočí, promítne si to zvíře vcelku, ačkoli ho člověk ani jednou celé nespatřil. Ale fotograf chce zvíře zachytit anatomicky správné, ideálně nasvícené, chce ho mít k objektivu čelem a přitom přirozeně.
Od hezkého pozorovatelského zážitku k pořízení dobré fotografie je tedy ještě dlouhá cesta, ačkoli z dobré fotky by měl člověk mít týž nádherný pocit, jako když to zvíře zahlédne. Musíte tedy mít připravený aparát a ve dvou vteřinách najít zvíře v teleobjektivu, abyste ho zacílil, autofokus ho musí zaostřit a musí být také dobré světlo.
Snímků, kde zvířeti chybí nohy, kus hlavy, nebo celý ocas, pořídíte hnedle deset, ale získat dobrou fotku je otázka dnů i týdnů.