Výhled, který stojí za to chránit. Ještě před sto lety byla polovina územní rozlohy oblasti Kedjom-Keku na kamerunském severozápadě pokryta lesem. „Dnes to jsou tři a půl procenta,“ přibližuje dramatické následky odlesňování Martin Mikeš, biolog a předseda občanského sdružení, jež dostalo po této oblasti své jméno.
„Horské pastevce, kteří hospodaří poblíž zbytků unikátního lesa, v němž žije i spousta endemitních druhů ptactva, chceme naučit, jak se ke svému prostředí mohou chovat lépe,“ dodává Mikeš a často zaznívající námitky, že projekt selže, jakmile „bílý muž“ nebude všechno denně kontrolovat, odmítá slovy: „Jenže já tu chci žít. Zdejší lidé mě činí šťastným a já tu s nimi zůstanu.“
Hlavní cesta do vsi. Pěšina vede náročným terénem, ujít ji trvá zhruba tři hodiny. To je i důvod, proč farmáři neposílají děti do školy. „Tři hodiny tam, tři zpátky, pár hodin v lavici – a to jako otec, který pošle dítě do školy pod horami, ztratíte jednu pracovní sílu na celý den,“ vysvětluje Mikeš, jak je možné, že v oblasti panuje osmdesátiprocentní negramotnost.
„Od toho se odvíjí všechno – člověk, který si není schopen spočítat, když to přeženu, že jedna a jedna jsou dvě, není podle mého názoru schopen uvědomit si ani to, že když vypálí velkou část lesa, aby měl místo pro záhonky, nebude kolem vegetace, která zadrží dostatek vody potřebné k tomu, aby tam ten člověk vůbec mohl žít.“
„Dětská práce“. Potomci jednoho z kamerunských spolupracovníků stavitelského týmu, farmáře Evaristase, ještě chtějí být jako tatínek. A tak zatímco Evaristas, řečený Eva, v pauze kouřil cigaretu, synek a dcerka vzali nástroje do rukou a pomohli svým skromným, ale sympatickým dílem k tomu, aby oni i jejich kamarádi z ostatních farem mohli už od září letošního roku zasednout do horské malotřídky.
Eva se mezitím stará o to, aby dětí ve škole bylo vždycky dost. „V dubnu bude moje žena rodit,“ pochlubil se dosud čtyřnásobný otec a vzápetí posmutněl: „Přál bych si druhého syna, abych měl jistotu, že budu mít dědice. Ale myslím, že nám na svět přijde zase dcerka.“ Na ultrazvuku manželé nebyli, ale Evaristas prý bystře pozoruje svou ženu a pohlaví přírůstku pozná.
Základní tábor. Po levé straně vidíte cíp ložnice, kde právě do nového dne vstává hlavní architekt školy Jindřich Ráftl. Nad jeho hlavou jsou upevněny solární panely. Ze sluneční energie tak stavitelé mohou například nabíjet mobilní telefony. To se děje v kanceláři (uprostřed fotografie), kde na stolku sbitém z bambusových tyčí leží i notebook. Vpravo pak najdete dílnu.
Fotografie z prvních únorových dní je přitom nyní, po měsíci, vpravdě historickým dokumentem. Odolnost přístřešku totiž prověřila tři deštivá odpoledne. A tak se architekti Jindřich Ráftl s Honzou Mastníkem rychle mohli dát do vylepšování pralesní ložnice. Ta je nyní dvakrát prostornější a střechu má pokrytou pevnějším igelitem.
Sladký dárek. Na parcele se za českým týmem stavují různé návštěvy. Ptají se na projekt a slůvkem ašha! přejí zdar v práci. Hodní lidé nosí dárky – kukuřičné pivo, palmové víno, ale třeba i med lesních včel.
„Ten nám přinesli jednou po snídani a my odešli dolů na stavbu. Když jsme se vraceli nahoru k ohni, abychom si připravili oběd, slyšeli jsme divné bzučení, hodně silné,“ vzpomíná Mikeš. „Včely byly všude a byla jich spousta.“
Krysa k obědu. Farmář Evaristas se přípravou jednoho z obědů uvedl i jako kuchař. „Prostě přišel a z kabely vytáhnul krysu, takzvanou krycetomyš,“ vypráví Mikeš.
Popisuje i přípravu kamerunské pochoutky: „Eva zvířeti vstrčil klacek do zadku, aby ji mohl jakoby grilovat. Nejprve opálil mrtvolku v ohni, aby se jí seškvařil kožíšek. Ten poté oškrabal a krysu mačetou naporcoval. Teprve pak ji dal vařit,“ popisuje Mikeš přípravu kamerunské pochoutky.
Vítaným zpestřením pralesního života je příležitostné nakupování v nejbližším městě, pětadvacet kilometrů vzdálené Bamendě. Odsud si stavitelé vozí krabice s jídlem nakoupeným jak na tržišti, tak také v jediném supermarketu široko daleko. Prodejna nese honosný název New Life a je místem náhodných setkání turistů i stážistů, kteří na severozápad Kamerunu přijeli z Evropy a Ameriky.
V železářském obchodě pak stavitelé pořídili také generátor. „Je třeba dávat pozor na to, co kupujete a kdo to vyrobil,“ říká architekt Ráftl. Jeden pohled přitom nestačí. „Na krabici se třeba píše, že je přístroj z Koreje, přičemž přímo na výrobním štítku stojí Made in China. A obojí tam nalepili skuteční výrobci v Nigérii.“
Chcete se o aktivitách sdružení Kedjom-Keku dozvědět více? Navštivte web kedjom-keku.com, nebo se staňte našimi fanoušky na Facebooku.