Členové stavitelského týmu nejprve skryli drny, srovnali půdu a vyměřili prostor pro sedm místností. Tři z nich poslouží jako třídy pro výuku, blíže objektivu pak vyroste zázemí pro personál – koupelna, kuchyň, místnost pro učitele a vědecká stanice.
„Rád používám lokální zdroje. A tak jsme kámen do základů stavby nanosili z koryta potoka vzdáleného jen pár desítek metrů,“ vysvětlil ekologicky zaměřený architekt Ráftl.
Kamerunští spolupracovníci oplývají velkou silou – při rozbíjení a přenášení kamenných bloků lávového původu se jim čeští stavitelé nemůžou rovnat. I když někdy chtějí, jako třeba šéf sdružení Martin Mikeš.
Africké nástroje mnoho nevydrží: krumpáče vylétávají z násad, násady samy se lámou, no a kolečka, ta jsou jako z papíru. Takže když bez úhony nepřežila ani první den, začali je pracovníci používat na všechno.
Jindřich Ráftl vysvětluje pilaři (vzadu), kolik a jakých prken a trámů mají nařezat. Dřevo pochází z rychle rostoucích eukalyptových stromů, v pralese nepůvodních.
K evropským předpisům o bezpečnosti práce je v Kamerunu daleko. Odvážný muž s motorovou pilou pracoval celou dobu v žabkách, v obuvi, na kterou je zkrátka zvyklý.
V jednom kuse si stýskal na to, že jeho pila je příliš hladová a spotřebuje mnoho benzínu.
Ze dvacet kilometrů vzdálené Bamendy pak stavitelé na parcelu přepravili také pytle s cementem.
„Při míchání betonu jsme se drželi osvědčeného pravidla: tři kbelíky písku, jeden kbelík cementu. Místní nám říkali, že cementem plýtváme. Sami používají jeden kbelík na celé kolečko písku,“ podivil se Ráftl.
Když na všechno, tak na všechno. Nepříliš stabilní kolečka můžou po práci posloužit i jako pralesní lenošky.